První kontakt s pražáky zvanými PRVNÍ HOŘE proběhl snad již v roce 2005, kdy byli velmi pozitivně překvapujícím supportem mých art-punkových mazlíčků UŽ JSME DOMA. Velmi čerstvý a svojský crossover široce rozkročený někde mezi punkem a francouzskými šansoniéry byl sice v té době tvorbou UJD rozpoznatelně poznamenán a mnoho si z ní bral, současně se ale snažil míti svoji vlastní tvář a nezůstávat pouze u cesty, kterou již někro dříve vyšlapal. Výsledek zněl jako drť, která zbude v hmoždíři po tom, co tam hodíte UJD, PSÍ VOJÁKY, ale i MIKA PATTONA, nějakého toho písničkáře, řádnou dávku teatrálního dramatu a spoustu dalšího rozmanitého koření...

A od té doby se toho vlastně příliš nezměnilo. Kapela zapracovala na vlastním makeupu, omezila vyžírání vzorů. Dá se říci, že pubescentní i adolescetní věky jsou ty tam – máme před sebou dospělého samostatného jedince, který tropí velký rozruch na alternativní scéně. A nejen na ní, pro mnohé naprosto nepochopitelně PRVNÍ HOŘE letos získávají anděla za Hard’n’Heavy – tedy „Metalového anděla“. Čím to je? Že by akademici přestali poslouchat metal, nebo je to s naší metalovou scénou tak špatné, že je zapotřebí si půjčovat kapely z jiných žánrů? Není tomu docela tak, díky opravdu velmi široce rozevřené náruči kapela objímá opravdu mnoho žánrů, včetně toho metalového. Kovový materiál rozhodně netvoří dominantu nebo základní stavební pilíř jejich tvorby, ale vysledovat a identifikovat ho je jednoduše možné.

Skladby z aktuální desky si zamilujete již při prvním poslechu. Nádherná a jazykově květnatá poetika, aranžérsky i nástrojově bohaté skladby, které se poflakují v mnoha žánrových dimenzích, hitové melodie, tak bych mohl chválit a uznale plácat po ramenou mnohem déle. Své hudební vzory a ovlivnění jimi PRVNÍ HOŘE nezapřou, ale oproti minulosti cítím v mnohém spíše vlastní tvůrčí invenci a úctu ke kapelám, které mají rádi, nežli nějaký druh opisovatelského šilhání. Dramatický jazzpunkový crossover má v sobě silně divadelní až dramatickou duši a teď zdaleka nemluvím jen o pódiové prezentaci.

Písničky nepostrádají svůj osobitý vtip, nadhled a každá z nich je něčím jiná, zajímavá, unikátní. Současně si uchovávají auru staromilskou, opravdovou, nezkaženou… I tak některé skladby po těch mnoha posleších přeskakuji a jiné si pouštím častěji. Nejvíce jsem si asi zamiloval melancholickou intenzivně uvolněnou pohodovku „Všechny cesty“ a poněkud obhroublejší „Ódu na Bestii“. „Lamentu“ nechybí ani zvukové domalovánky ve formě stereofonií, dialogů, tanečních fragmentů, zvuků a pazvuků, které silně dotváří celkovou atmosféru alba. Abych jen nechválil – díky tomu, že mnohé písničky mají opravdu líbivé melodie, které učarují na první poslech, mě některé po čase přestávají bavit, tak jak tomu bylo na počátku, ale děje se tak velmi, velmi pozvolna. Podobně je tomu i s živými koncerty, kdy poprvé opomenete, že se vám mandibula svévolně oddělila od maxilly a obnažuje nitro orálního otvoru. Podruhé již zdaleka tak překvapeni nebudete, neboť v podstatě uslyšíte a uvidíte téměř to samé.